SADE JAKO ZLO
Propagátor V. Huga: „Nezasviň se jím, bude tě pronásledovat! Nikdy už nebudeš klidně spát!“
J. J. Rousseau: „Pro dívku stačí, aby přečetla pouze jednu stránku z takové knihy (Justina) a byla zkažená“. (jsou známy případy dívek, které se po četbě Sada zbláznily, spáchaly sebevraždu, anebo vstoupily do kláštera. Jsou známi i jeho napodobitelé.)
A. Camus: „Historie a tragédie moderní doby začíná právě Sadem“.
Swiftburne: „A to je všechno?“
Tvůrčí cenzura: např. rozčilený vrstevník Bretonne se rozhodl ve své Anti-Justině očistit sadovské scény od ukrutností, aby tak zachránil kvalitu porna; feministka A. Dworkin se jej zas pokusila v povídce „Ice and fire“ oklestit o násilí na ženách.
SADE JAKO ÚCHYLKA
Sexuolog R. von Krafft-Ebing poprvé užil výrazu „sadizmus“ ve své přelomové knize „Psychopathia sexualis“ (1886) pro 1 z 238 lidských úchylek (tj. forem sexuálního chování, které nevedou k rozmnožování). Definoval jej jako „obávanou úchylku smilstva, zrůdný a protispolečenský jev, odporující přírodě“.
SADE JAKO POPIS ZLA
Ch. Baudelaire: „K Sadovi je třeba se neustále vracet, jinak nelze pochopit přirozené projevy lidstva a podstatu zla.“
M. Proust věnoval myšlence sadizmu slavnou scénu v I. knize Hledání, kdy se slečna Ventuilová, popichována svou přítelkyní, rouhá vůči podobizně zesnulého otce. Vypravěč nahlíží sadistu jako člověka, který se nechápe jako zlý, nýbrž jako inscenátor zla. Je si vědom ctnosti, jejíž porušování mu činí rozkoš. Zlo mu splývá s tou exkluzivní rozkoší, tudíž vůbec nerozeznává svou krutost a lhostejnost k utrpení, které opravdu a stále způsobuje.
S. de Beauvoir: „Máme Sada spálit?“
SADE JAKO DOBRO
Saint-Beuve (1843) odvážně zpochybnil mýtus, že Sadovo dílo pozbylo vlivu a spolu s Byronem jej prohlásí za největší inspiraci modernistů.
G. Apolinaire pokřtil markýze na „božského“ a feministu, navíc založil jeho oblibu u surrealistů (hysterii způsobil Buñuelův film Zlatý věk, v němž má sadovská postava podobu Ježíše Krista; hůř dopadl z filmařů P. P. Pasolini, který byl před premiérou „Saló aneb 120 dní Sodomy“ zavražděn…).
M. Blanchot: „Mezi normálním člověkem, který zavírá sadistu do slepé uličky, a člověkem sadistickým, který z této slepé uličky dělá východisko, je to ten druhý, kdo ví více o pravdě a logice své situace a kdo jí rozumí do největší hloubky, takže může normálnímu člověku pomoci pochopit sebe sama…“
Psychoanalytik T. Moore: „Máme být v kontaktu se sadovskou stránkou naší osobnosti. Když duše zůstane nevinná, nezačne být skutečně lidská.“
Další přívrženci: O. Wilde, G. Flaubert (nahlíží Sada ultrakatolicky), P. Klosowski (rozvádí toto „křesťanství“ v duchu filozofie…).
Václav Černý jde ještě dál rovnicí „sadistické“ = „moderní“; sadizmus jako výraz mravnosti a metafyziky v osamělosti po „smrti Boha“. Slavnými sadisty jsou tak podle něj např. Camus, Hemingway, Faulkner, Sartre, Ionesco či vrcholně Beckett.
SADE JAKO TEXT
R. Barthes se ve své knize „Sade, Fourier, Loyola“ zajímá výlučně o způsob psaní těchto (jinak dost rozdílných) pánů, na kterém analyzuje jejich „posedlost řádem a klasifikací“. Zakládají podle něj „jazyk jako zachování prázdnoty“, přičemž „Sadova velikost nespočívá v oslavě zločinu, perverze a radikální řeči, ale v tom, že vynalezl nezměrný diskurs postavený na svém vlastním opakování…“
SADE JAKO OTÁZKA SVOBODY A MOCI
Sadovské téma se dosud odehrává zvláště na jevišti soudů. Ještě roku 1991 se Burgess postavil proti komentátorce The Times, která žádala trest za vydání Sadovy Julietty. Vezmeme-li v potaz i sadovské (kvazi)následovníky, pak u nás působí např. horror-rapové uskupení Sodoma a Gomora, jemuž novinář J. X. Doležal připisoval možný podíl na vraždách bezdomovců, k čemuž dávají ve svých písních návod. Soud vyhráli oni, že prý jde o recesi…
SADE PODLE SADA – EPITAF
(…pohřben pod křížem, hrob se ztratil…)
Ty, který projdeš kolem,
poklekni a modli se
tváří v tvář nejubožejšímu mezi lidmi. …
Tyranie se svou krutou tváří
vždy ho chtěla zničit.
Jako odporné zvíře, z královy vůle,
vyrvala mu život z hrudi.
Zrodila se znovu z hrůz,
aby Sada opět uvrhla do propasti smrti.
Ožila znovu za vlády Konzulovy,
a Sade zůstal její věčnou obětí.
/K více informacím o Sadově životě, ve válce, vězeních a ústavech, o době kolem Velké francouzské revoluce i o jeho obšírnější recepci v dějinách doporučuji biografii „Markýz de Sade“ od Donalda Thomase./