Autorův Petrohrad je místem, kde bych nechtěl žít. Nuda a bída, ať už skutečná, či za škraboškou úspěchu, papouškování cizích myšlenek, opíjení se bez požitku, ženy jako ozdobné přívěšky mužů… A když začnete na ulici skotačit, přiskočí k vám co nevidět strážník.
Nejživotnější Svidrigajlov se jen v náznacích odpoutává od svých povrchních libertinských předobrazů vstříc dandyovskému světáctví à la Wilde, Gide či Joyce, zatím však zůstává zavržen (nemilován, zasebevražděn). Vedle něho se titulní mladík Raskolnikov jeví jako dekadentní zoufalec, jeden z mnoha, který se ovšem jako jediný odváží myšlenky salonního stádečka uskutečnit, a to formou vraždy staré a „zbytečné“ lichvářky.
Dostojevského kritika tedy nemíří proti pokrytectví tehdejší společnosti, respektive leda oklikou, totiž kritikou toho, jakmile se některé její myšlenky začnou brát vážně. V Raskolnikově případu jde o karikaturu myšlenek západních, o víru v mimořádné lidi (viz Napoleon, narážky na Schillera), kteří mají právo spáchat zlo jménem většího dobra. Spáchaná vražda však Raskolnikova natolik rozvrátí, až sám sebe udá, a nakonec i – vlivem milující ex-prostitutky Soni – zavrhne vlastní ideje ve prospěch věčné lásky k druhému. Tuto proměnu posvěcuje biblický příběh o vzkříšeném Lazarovi.
Konec je vlastně romantický. Podobně, jako se v závěru Odyssey nesetkáme s druhou Ílias – tentokrát na úrovni manželských citů Odyssea a Pénelopy, zde autor sice v posledním odstavci naznačí „začátek nové historie“, tu už však nevypoví. Myslím, že zde máme co dělat s katarzí ve smyslu útěchy z příběhu (v kontrastu s každodenním životem). Radikálně jinak se jeví příběh Lazarův ve Wildeově básni Strůjce dobra, když Ježíš nalezne vzkříšeného v bezútěšném pláči, jako by už neměl žít…
Ale abychom se příliš nevzdálili od kůže konkrétního díla kamsi k naratologickým kostlivcům, oceňme to ústřední smilování se nad vrahem a příklon k životu (navzdory jisté regresi a naivitě v představách o něm). Trestem vraha není nic jiného než vražda samá, hřích je jediným peklem. Zajímavé, jak se v mnoha situacích po vraždě zachová blouznící Raskolnikov morálněji než mnozí čistí a nevinní lidé (tj. neznalí svých prohřešků). Ostatně vyznání zla je půlkou spásy (já jsem Raskolnikov, Heathcliff, Adolf Hitler…).
Ano, už zase těkám k morálce (v které je hodnota tělem či vtělením, spíše než slovem), ba k teologii, mimo literaturu; nicméně zde se ospravedlním Dostojevským, jehož dílo nechce být jen uměním, nýbrž (řekl bych kulišácky) – středem viděným z okraje.
PŘÍLOHOU navrhuji mozaiku z úryvků Zločinu a trestu, „pohledem“ Raskolnikovova srdce, které totiž nechybí při jediné zlomové události (zločin, vyznání se Soně, psychická muka, udání se, vzkříšení…):
S umdlévajícím srdcem, rozechvěn na nejvyšší míru, došel k velikánskému domu… (s. 5)
Na okamžik se zastavil, přiložil ruku na bušící srdce a přitom nahmátl a ještě jednou srovnal sekyru, a obezřetně, pomalu začal stoupat po schodech, co chvíli na slouchaje. … Neměl bych ještě počkat, než se srdce utiší?… Ale srdce se neutišovalo. Naopak, jako naschvál tlouklo silněji a silněji, stále silněji… Nevydržel to, pomalu natáhl ruku ke zvonku a zazvonil. (s. 65–66).
Strach mu sevřel srdce jako led, spoutal ho a ochromil. (s. 101)
A náhle mu projel srdcem podivný a nečekaný pocit jakési kruté nenávisti k Soně. Jako by byl tím pocitem sám překvapen a polekán, rychle k ní vzhlédl a zpytavě se na ni podíval, setkal se však s jejím znepokojeným a trýznivě ustaraným pohledem; byla v něm láska; jeho nenávist zmizela jako přelud. … Srdce jí bušilo a umdlévalo. Bylo to nesnesitelné: obrátil k ní mrtvolně zsinalou tvář, rty se bezmocně kroutily a marně chtěly něco vyslovit. Soně se sevřelo srdce hrůzou. „Co je vám?“ (s. 363)
„Bože!“ vydralo se jí srdceryvně z hrudi. …tu se zachvěla a vykřikla, jako by jí probodli srdce, a sama nevědouc proč, padla před ním na kolena. (s. 365)
„Soňo, nezapomínej, že mám zlé srdce, to ti vysvětlí leccos.“ (s. 368)
Díval se na Soňu a cítil, kolik lásky z ní na něho přechází, a náhle se mu kupodivu těžce a bolestně sevřelo srdce při pomyšlení, že je tak milován. Ach, byl to zvláštní a hrozný pocit! Šel k Soně, protože v ní viděl svou poslední naději a jediné východisko; chtěl u ní odložit alespoň díl svého utrpení, a náhle, když se mu otevřelo její srdce, vycítil a poznal, že je nekonečně nešťastnější, než byl předtím. (s. 375)
(vyšetřovatel) „…kdepak, Mikolka to neudělal! Tohle je případ zrůdný a chmurný, příznačný pro moderní dobu, zrozený dneškem, prosím, tady se dostalo jedno srdce na scestí, tady se cituje věta, že krev osvěžuje, tady máme pohodlný výklad života.“ …Raskolnikov se zachvěl jako probodený. (s. 405)
…jak ji tak viděl, svíralo se mu srdce: A proč ona? Proč vlastně ona? ptal se sám sebe. Co pro ni znamenám? Proč pláče, proč mě vypravuje na cestu jako matka nebo sestra? Jako chůva! (s. 466)
Nebo ji snad mám rád? … Ne, já potřeboval její slzy, chtěl jsem vidět její děs, dívat se, jak ji bolí a jak jí puká srdce! (s. 476)
Srdce se mu sevřelo…, ale už stál před osudným místem. Do dvora vešel dost pevně. (s. 469)
A kdyby mu byl alespoň osud popřál lítost – palčivou lítost rozdírající srdce a plašící spánek, takovou lítost, že se z ní zdá být jediné východisko v oprátce nebo hluboké tůni! Jak by se byl zaradoval! (s. 483)
Vzkřísila je láska, srdce každého z nich bylo nevyčerpatelným pramenem života pro srdce druhého. (s. 488)
/citováno dle vydání Praha: Academia, 1999/