„Bludy musí být.“ (bible)
„Dobré svědomí je vynález ďáblův.“ (Schweitzer)
„Jen kdo má odvahu k herezím, může získat pravdu.“ (Thielicke)
„Bůh má rád ty, kteří s ním zápasí.“ (Halík)
„Miluji toho vzdáleného.“ (Nietzsche)
„Diletanti, diletanti!“ (Schopenhauer)
„.ů§ jkqš ri áá 9“ (Bůh)
Opatství Thelémské
Rabelaisův renesanční román „Gargantua a Pantagruel“ (1532-64) je jedním z nejfantastičtějších děl v dějinách západní literatury, vedle něhož vypadá celá naše avantgarda s postmodernou jako párek nedomrlých chcípáčků. V závěru 1. knihy se setkáme s vymyšleným řádem par excellence. Obr Gargantua by se rád odvděčil mnichu Janovi za pomoc ve válce. Ten si žádá řád „opačný od všech druhých“, a tak započne výstavba Opatství Thelémského.
Hlavní zásada: „Dělej, co chceš“. Žádné zdi ani harmonogram (jelikož největší ztrátou času je počítat hodiny), ženy žijí promíchány s muži, šaceni podle své módy; vládne tu vzdělanost, bohatství, krása, hra, zdraví či ušlechtilost… A třebaže pominu podrobnější seznamy pravidel, vstupních podmínek či popisů architektury, je na výsost jasné, o jakouže utopicky satirickou idylu zhruba jde… (a střídavý popis řádu formami dialogu, výčtů či veršů jen odpovídá autorově mimo-řádnosti). Snesme nohy na zem – kdo si jednou nahne z číše rabelaisovského ducha, tomu se i prdění stane posvátným a svaté neskonale lidským.
Neviditelná církev
Podobný odpor vůči dobovému kléru, tentokrát ovšem z pozic niterně křesťanských spíše než folklorně humanistických, najdeme v díle kněze nám známějšího, a totiž v Komenského „Labyrintu světa a ráji srdce“ (1623). Poutník při své cestě odmítá všechny světské stavy včetně křesťanského, jemuž vytýká pokrytectví, majetnictví bla bla bla, až smolně přehlédne ty „pravé křesťany“. Jakmile se nad ním nakonec – v momentu největšího utrpení – Bůh smiluje a pozve jej do světla srdce, mimo jiné jej zasvětí do tajů církve neviditelné.
Uzdu rozumu a brýle zvyku nahrazuje písmo a Duch svatý, skutečné věřící spojuje jen a jen hluboká oddanost Bohu; jedině v ní nalézají útočiště před Marností/Moudrostí světa. Třebaže popisy rajské vize na nás dnes mohou působit skoro orwellovsky, vciťme se do jejich autora, který je začal vršit po ztrátě rodiny, vlasti i skvělých vědeckých vyhlídek… A Evropě ve válkách a křečích vyčerpané renesance tak nabídl („barokní“) možnost jiného, úplného bytí. Ve světě tělem, v Bohu srdcem…
Bratrstvo Nevěřících
I krasoduch Oscar Wilde si prožil výrazný osobní pád. Z jeho žaloby na miláčkova otce, který jej nazval sodomitou, se totiž vyklubal dvouletý arest pro žalobníčka… Za mřížemi Wilde sepsal list „De profundis“ (1905), v němž dojemně odkládá masku, aby dal skvělý vhled do údolí a roklí svojí bytosti (zvláště bych vyzdvihl potýkání se s utrpením a s Ježíšem jako pravým umělcem). V jedné pasáži odmítá (tehdejší) morálku, rozum a náboženství. Pomoci mu smí jen to, co vzejde z něho samého. Wildeova víra je protichůdná víře náboženství – věří jen v to, čeho se může dotknout a co lze vidět. Jeho bozi žijí v chrámech vystavěných lidmi. Na zemi našel nebe i peklo…
„…jako bych chtěl založit řád pro ty, kteří nemohou věřit: Bratrstvo Nevěřících, jak by se mohl jmenovat, kde na oltáři, na němž by nehořely svíce, kněz, v jehož srdci by neměl místa klid, sloužil by mši s neposvěceným chlebem a kalichem bez vína. Abych řekl pravdu, všechno se musí stát náboženstvím. A agnosticizmus nutí mít své obřady, jako víra. Sel své mučedníky, ať tedy sklízí své světce a děkuje Bohu den co den za to, že se skryl v člověku.“
HLEDAČI A KOSTELNÍCI
Wildem se tato sonda – zvláště v éře „New Age“ – zajisté nekončí. Z neuskutečněných koncepcí uvedu „křesťanství bez náboženství“ z pera teologa D. Bonhoeffera či křesťanskou redukci na „demystifikační lásku“, v níž se „vyprázdnil Bůh“ (a v níž spolu přebývají Koperník s Newtonem či Darwin s Freudem) dle filozofa G. Vattima… A rád uvítám v komentářích další podobné příklady! Svůj katechizmus si ostatně psal i mladý Goethe a dokonce Dantova Božská komedie, dnes cejchována jako křesťanská, byla svým způsobem kacířská (přinejmenším v postavě Beatrice).
Konec budiž wildeovský: můžete žít mechanicky ve spekulacích a výpočtech, s touhou být „kostelníkem“, který předem ví, kam jde, a také tam jde – to je jeho trest; anebo vyjít cestou „sebe samého“, neznámo kam, jako paprsek do tmy…