O málokom z umělců koluje tolik odpudivých kachen jako o Richardu Wagnerovi. Náhodný bloud se vinou jejich kejhání dá radši ihned na útěk, než aby napjal šíp své zvídavosti ke svůdné „labuti“ mezi nimi.
V mém případě kejhal nejvíc Nietzsche. Po prvotním nadšení Wagnerem ho nakonec tvrdě odsoudil jako „chorého dekadenta, jenž klesl před křesťanským křížem“ a k tomu přidal výtku za cudnost, antisemitizmus či propadnutí nebývalé slávě na úkor budoucnosti. Je ale Wagner skutečně jen zlomeným křesťanem, gnostikem bez budoucnosti či nacionálním antisemitou (s jejichž zájmem měl potíže již při vznětu své slávy)?
Když si přehrajeme Wagnerovo cca patnáctihodinové opus magnum Prsten Nibelungův (dílo ne nepodobné Tolkienově Pánu prstenů), pak se nelze vyhnout aluzi na Hitlera jako trpaslíka, který „prokleje lásku“ a pokusí se dobýt celý svět (v tom případě by Wagner Hitlerův osud skvěle předvídal, jak to asi četl i L. Visconti ve svém Soumraku bohů, zatímco Nietzsche odkojil následnou pokoru postmoderny). Dnes bych soudil, že jsou ve hře opět oba dva – Wagner i Nietzsche – na úkor svých epigonů 20. století. Proč právě Wagner, jehož německé „spolky přátel“ v příštích desetiletích dost možná poumírají?
Wagnera jsem poznal dík činnosti Vladimíra Kiseljova, umělce překvapivě plodného a erudovaného, otevřeného široké veřejnosti, který se stal (snad i vlivem novátorského výkladu Parsifala) dokonce prezidentem Sdružení Richarda Wagnera v Brně (a to nejmladším v historii těchto sdružení; i proto je mu starý svět wagneriánů tak otevřen).
Přiznávám se – v duchu Tristrama Shandyho – že mě nejdřív ani tak nezajímal Wagner, jako právě Vladimírovo zanícení do něj. A z jeho výkladu Parsifala vysvítá, že Wagner je v jádru daleko více „východní“ než „německý“ či „evropský“ (byť jeho díla navenek míchají keltské i germánské mytologie a nejen je). Wagnerova tvůrčí syntéza kultur a posedlost příběhem (v němž univerzální splývá s jedinečným) je proto o dost bližší současnému rozkvětu „New Age“ a intuitivní hře s archetypy a symboly než úzkoprsému nacionalizmu a klerikalizmu své doby.
Nakonec poznámka k Wagnerově hudbě, která nezůstala bez vlivu ani na českou tradici. Přímo Bedřichu Smetanovi – než z něj byl i z vůle ministra Nejedlého vytvořen národní skladatel – vytýkali doboví obrozenci naopak nedostatek češství a přílišné tíhnutí k Němcům v čele s Wagnerem. Pod rouchem zdánlivé těžkopádnosti Wagnerovy hudby lze najít – přísahám – jak lehkost až éterickou líbeznost, tak dokonce i smysl pro humor.
Politizace této umělecké krásy vede dosud k těžkostem třeba při uvádění Wagnerových děl v Izraeli. O to spíše pak vyniknou okřídlené momenty, jako když izraelský pianista A. Bushakevitz letos v Lipsku při přebírání ceny R. Wagnera prohlásil: „Jsem žid, Wagnere, a děkuji ti za všechno.“