Kdo nechce jen apokalypticky lamentovat nad úpadkem nynějšího umění, anebo mařit své tvůrčí vlohy způsobem, o němž předem tuší, jak to dopadne, budiž vítán. I jemu „Ninfa moderna“ otvírá dost neotřelý příběh o pádu renesančních nymf a jejích šatů (draperie) na barokní oltáře přes avantgardu až do dnešní patetické beztvarosti chodníků, bezdomovkyň či výjevů z jatek. Tento „pád do beztvarosti“ představuje znepokojivé „přežívání paměti“, která ještě dokáže dráždit naše touhy a prohlubovat smutek… Podobně třeba zboží přežívá v paměti odpadku.
Přínos této knihy – metodicky přinejmenším provokativní – spatřuji v tom, že její „smýšlení o věcech“ může napomoci zmírňovat odcizení na sklonku našeho „chaotického věku“ (jak o něm např. svědčí jeden z výrazných zastánců „umění jako čehosi božského“ i ve 20. století Martin Heidegger, když apeluje na návrat od myšlení „vysvětlujícího k upamatovávajícímu“ či na „bdělost smrtelných“).
Rozdílně žije ten, kdo vidí v žebračkách otravné příživnice a kdo torza andělů či nymf. Ano, obojí hovoří pravdu zvláště o našem předsudku (jejž Samaritán překročí), lépe se ovšem žije s vírou, že právě chudoba nám může pomoci (získat, oč nás pohodlnost okrádá).
Samy dějiny umění jsou dnes možná spíše „muzeem s veteší“, než „zvonem čekajícím na údery lidského srdce“. A možná při trpělivém prodlévání s těmi odpadky zjistíte, jako byste v té budově nebyl sám, ale i někdo – důvěrně ho znáte! Jednou kýchne, podruhé zmerčíte jeho stopu… Kdyby však před vámi stanul v úplnosti; nepoznáte jej.