Znal jsem dívku z katolických kruhů. Vychovali ji v tom, že tělo je zlé, včetně světských rozkoší, smyslnosti, sexuality… Ať si církevní osvícenci kdákají, že takhle to církev nevyznává, optikou jejího příkladu působí množství obhajob spíše jako pokrytecký alibizmus. Když totiž dívka poznala opravdovou lásku a zkusila se po měsících řádného vztahu oddat rozkoším polibků a dotyků, přišlo jí, že tím hřeší, že „bůh je daleko“. A svého miláčka odvrhla s vizemi, že vstoupí do kláštera nebo se zabije.
Copak bůh splývá se smrtí a odříkáním? Abych byl upřímný, i já si prošel katolickou výchovou a nebýt záliby v umění (zvláště v antice) a docela nonkonformních rodičů (v rámci katolictví), asi bych vyrostl v zakomplexovaného děvkaře. Každá duchovnost je ale daleko zajímavější a svobodomyslnější, než jak ji korumpují duchovenstva všeho druhu! Spočívá totiž vždy v první řadě v roznícení Ducha v sobě a vůbec ne v otročení nezvnitřněným pravidlům a řádům; tak se člověk stává leda snadno manipulovatelným a vlastně přestává být člověkem…
Miluji své tělo, protože je podle bible stvořil Bůh – se všemi pihami i chlupy – z prachu země a k vlastnímu obrazu, nahaté, nesmrtelné (a člověk je ukryl do fíkových listů až po prvotním hříchu…).
Miluji své tělo, protože podle evoluce v něm nesu vzpomínky na své ne-lidské předky; na skoky ve větvích, na plazení se za hmyzem, na houpání se v hlubinách pra-oceánu…
Miluji své tělo, protože podle Nietzsche je vše „nepomíjející“ ve srovnání s ním pouze podobenstvím a rozum těla překonává naše nejlepší myšlenky…
Miluji své tělo, vyrvané pro svět z matčina klína, chlupaté, v slzách a krvi…
Miluji své tělo, ne jelikož je „hezké“; ani je nemám potřebu pudrovat, posilovat či o ně jakkoliv přespříliš dbát (zde mnozí obchodníci rýžují z nelásky k němu)… Mám je rád, jaké je; třebaže trochu legrační, vyzáblé… Mám je rád za věrnost! Byl jsem jím dříve než sám sebou a budu s ním i umírat, ba ono bude umírat ještě i po mně, v břichu světa…
Tělo, nejsi jen lasturou, břemenem, povrchem… Ba břemeno: toť mít tě za ten povrch! Jako s jarem vylézají pihy a s věkem šediny, tak s láskou vylézá celá duše, aby tě oblékala…