I takovou vábničku lze slyšet z úst stoupenců největšího indického eposu, který – s téměř 2 miliony slov – slibně kandiduje na nejrozsáhlejší knihu dějin. Nechci zde ale suplovat wikipedii; spíše se podělím o vlastní důvěrné půtky s literaturou tzv. klasickou, protože věřím, že právě až na téhle osobní rovině může mít umění nějaký smysl.
A právě z krajů, kde podle Indů „zapadá Slunce“, pozvedám svůj hlas, abych vydal zprávu o Indii jiné než „kasty-Gándhí-Bollywood“, totiž o Indii vetkané do posvátných slok hinduistů, jíž sice nedokážu správně rozumět (jde to vůbec?), leč možná – díky za to! Zvu vás do světa, kde v každém úspěchu číhá démon, kde pomocí nepřítele vyhrajete válku, kde absurdní slib je víc než zdravý rozum a nad nebe jest obyčejný pes… Jako bych objevil cizí vesmír a uvítal jej do své ložnice.
Óm!
Karty jsou rozdány jasně: Kuruovci – zlí, Panduovci – dobří. Prvních je sto, druhých pět. Abych vás nemátl divnými jmény, použiji epiteta: Nejctnostnější, Nejsilnější, Nejlepší, Nejchytřejší a Nejkrásnější (dvojčata). Matka je zplodila s bohy dík magické mantře; a tak dál nazpátek až k roztouženému světci, aneb „velký boj“ skýtá už entrée do dějin rodokmenu. A jakmile se začne dít skutečný příběh dvou větví téhož kmene, děj znepřehlední neméně zajímavé epizody (psané menším písmem).
Hinduistu bych překvapil: ani do jednoho z hrdinů se nedokážu bez překážek vcítit (a vlastně nevědět předem, kdo jsou dobří a kdo zlí, nebylo by to vůbec jasné). I ten Nejctnostnější má přece jen slabost pro hazard a celé království i bratry i sebe i jejich společnou družku prohraje, čímž odsoudí Panduovce k 13 letům (či chcete-li 120 stranám) vyhnanství.
Vzduch eposu je prosycen vílami,
démony,
bohy
a věčností mravního řádu.
Po epoše vyhnanství následuje neúspěšná diplomacie a po ní (i po surrealistických předtuchách) velký boj! Ten Nejlepší ještě zapochybuje o smyslu války, za což ho pokárá bůh Kršna. Válka však nakonec nemá příliš smyslu, neb každá strana se honosí nepřemožitelnými hrdiny; až pro-kuruovský Bhíšma to už nedokáže snášet a vyzradí Panduovcům, jak válku vyhrát – a je dobojováno. Žádná sláva tu ale netrvá příliš dlouho; hrstka poražených se setměním vyvraždí většinu vítězného tábora…
Přiznám se, že poválečná část eposu mě zaujala nejvíce. Slepý otec Kuruovců lká nad ztrátou svých synů a Nejctnostnější zas kontempluje o břemeni vítězství a nabyté vlády. Obě pasáže – stejně jako pochyby Nejlepšího před válkou – mi přijdou daleko silnější než jejich následná moralistická rozptýlení. Z oblasti mudrosloví fungují lépe až všezahrnující rady Bhíšmovy, jež honem předá Nejctnostnějšímu, než s jarem zemře, na lůžku z šípů. Kdo dojde až sem, získá klíč k logice tohoto světa a může se do knihy pustit znova a lépe.
…
Je-li v Mahábháratě všechno, pak já k ní nenapsal vůbec nic. Notebook se přehřívá; vracím se do světa bez bohů a démonů, bez hrdinů a mravního řádu, totiž do vyhnanství spánku… Než ale usnu, dlužím vám scénu poslední. Nebýt jí, sotva bych se tou „novou Indií“ zaobíral.
I svět Panduovců ztratí jednoho dne smysl a bratři s družkou vyjdou do bezdomoví, přes mnoho zemí až k moři a skrz poušť do hor. Jeden po druhém se cestou zřítí k úpatí, na vrchol vystoupá sám Nejctnostnější. Nebesa zahřmí, když bůh Indra na svém vozu natahuje dlaň – „Pojď se mnou do ráje! Všichni tě čekají.“ Hrdina si ovšem všimne toulavého psa a pozvání nepřijme, nebude-li moci i ten pes. Bůh nechápe a naléhá, zatímco pointa tkví v tom, že skutečný bůh prodlévá v tom psovi…
Následují další zkoušky i v samotném ráji, který není rájem, a poselství vyzní zhruba takto: „společně prožívané bytí nelze ničím nahradit, neboť přináší radost, nad níž v celém vesmíru není“. A dokud máme ponětí o téhle radosti, univerzum nemůže být prázdné.
/Dle převyprávění Vl. Miltnera „Mahábhárata aneb velký boj“, Praha: Albatros, 1988./