Pierre Bourdieu, dnes jeden z nejcitovanějších autorů v západních humanitních vědách, se pokouší svým příkladem v díle „Pravidla umění“ (1992) setřást předsudky vůči sociologům hovořícím o umění. Proti myslitelům halícím umění do závojů neuchopitelné jedinečnosti a transcendence rukuje s logickou tezí, že velikost umělce daleko spíše vynikne dík našim podrobným znalostem o prostředí, ve kterém žil a tvořil.
Konkrétně to ukazuje na osobnosti G. Flauberta, potažmo na proměně francouzského „literárního pole“ 2. půlky 19. století (s vydatnou porcí analýz politicko-ekonomických). Hlavní linií výkladu je snaha zachytit vznik umění jako činnosti autonomní, tj. nezávislé na bohatství a moci. Zjednodušeně řečeno: jakmile trh v důsledku průmyslového rozmachu ovládli hlupáčtí zbohatlíci, umělec měl na výběr stát se buď jejich prostitutkou (psát novinové románky či nenáročné divadelní hry), anebo se těchto výsad prostě vzdát a v novém (ideovém i hmotném) „vyhnanství“ si zachovat své panenství, třeba i bez vyhlídek na toho pravého…
Nepíšu od věci. Stvoření intelektuála totiž Bourdieu nahlíží jako vyvrcholení oné touhy po nezávislosti umění z řad Flauberta, Baudelaira a spol. Jestliže oni se vzepřeli tehdejší (měšťácké) mentalitě a nafoukli si jakousi záchrannou loďku lartpourlartizmu, na níž vypluli z mol konvencí za dobrodružstvím, tím, kdo se „vrátil na břeh“, byl – první intelektuál – Émile Zola.
Aby rozptýlil podezření ze svých komerčních úspěchů (nejhorším trestem pro umělcovu duši byla totiž ztráta důvěry), musel proměnit dosavadní vnímání umělce, což se mu podařilo zavedením představy intelektuála. Nejlépe je to vidět na Dreyfusově aféře. Zola využil autonomní pozici, jejíž samozřejmost vydobyli jeho předchůdci, a z ní pak pozvedl svůj hlas k drtivé obžalobě tehdejší armádní garnitury.
Urazit mocné a zastat se práv Žida ho stálo v antisemitské Francii 12 let soudních represí včetně útěku za La Manche, zároveň přispěl k založení Ligy pro lidská práva a – s trochou úsměvné paušalizace – k profesionalizaci politiky či (v odkazu svých následníků) k rozvoji vědy a vysokých škol.
…
Tímto článkem jsem zkusil objasnit původ výrazu intelektuál, abychom si jej nepletli s akademikem, wagnerovským mudrlantem a podobně (nejde totiž jen o „rozumnost“, nýbrž stejně tak o odvahu). A právě prodlévání u původů slov nám umožňuje se v jejich nadbytku orientovat a zpod roušky fetišů (ať už je to islám, pravice či gender) vysvlékat to skutečné a cenné.
Výlet zakončím v duchu Zolově, který – když bránil Maneta proti Proudhonovi – pronesl mimo jiné: „Vždy budu na straně poražených.“