V průběhu příprav své první výstavy zbásněných fotek s názvem „Epos o Mariánkovi (1998-2000)“ se opakovaně setkávám s některými nedorozuměními, která bych se zde pokusil vyjasnit (a to předtím, než výstavu spatří veřejnost hradecká, brněnská a pražská).
Nejčastěji jde o vřelá slova soustrasti, která provází dojem, že mi jde o umění-terapii, tedy o potřebu se „vypsat ze své bolesti“. Nikoliv; musím s upřímností doznat, že si svého brášku příliš nepamatuji; nejlépe snad jeho pohřeb, kdy jsem ale – coby malý ministrant – nic výrazného nepociťoval, spíše jsem byl fascinován nářky dospělých.
Z jiného úhlu pohledu se může zdát, že výstava slouží jen jako nápaditá propagace neziskovky „Jinej svět“, která mi tisk pláten zaplatila (skrze program Think Big); vlastně i samotná idea výstavy vzešla z mé korespondence s ředitelkou Jinýho Světa Adélou Linhartovou. Třebaže se sociálně prospěšné úrovni celého projektu nebráním (ba vítám ji), jen pod ni můj postoj zahrnout nelze.
Vedle roviny paměti (a ne-li té své, tak aspoň paměti fotek svých rodičů – to ony byly mé černobílé čtyřrohaté Múzy) a vedle roviny užitku jsem chtěl především něco objevit. Něčím se změnit – mocí tvůrčí činnosti. Nemohl bych jen psát vzpomínky, nebo jen veršovat na zakázku.
V propasti bráškových očí jsem ucítil jakési „vejdi“ – výzvu pevnější než země, na níž stojím, a hlasitou, že náhle ani nejřevnivějších reklam z TV nebylo slyšet… Nevím, kdo to byl – bráška? Pixely? Nějaký bůh? Musel jsem „vejít“… abych ho nakonec nenašel, však ani se nevrátil s prázdnou.
Promiňte, neumím to popsat střízlivěji, než to prostě vystavit. Kdybyste mě viděli – jen sedím a píšu, sem tam s přestávkou na jídlo, na záchod, na procházku. – Ale takový popis mi právě nestačí, neb míjí, co jsem prožíval.
Od Malého prince známe, že „důležité je očím neviditelné“ a „správně vidíme jen srdcem“. V téže knížce mi ale odmala vadilo neúprosné líčení světa dospělých. Dnes, v době masivní dětinskosti, která zábavou zakrývá samotu, snem chudobu či předstíráním slabost, hodlám poodkrýt i trochu jinej svět. Ne abych strašil, poučoval, dával řešení. Dávám-li něco, pak leda – své oči…
Stránky výstavy: www.facebook.com/1998marianek2000