Je všeobecně známo, že ideu filozofie uvedl do našich dějin Platónův Sókratés, když se vymezil vůči praktikám tzv. sofistů, profesionálních učitelů řečnictví. Proti jejich řekněme pragmatickému přístupu na míru každého člověka (např. v pomoci při soudech) vystavěl nebývalý ideový systém, v němž se mj. setkáme s provázáním duše a těla s dobrem a zlem, s ideou reinkarnace či vizí spravedlivé obce.
Tak začíná příběh, o kterém teď nechci psát. Jaké ale byly předpoklady Platónova způsobu myšlení, které tak zásadně předurčilo dějiny západní civilizace? Rád bych nastínil zvláště (1) vyvázání lidské duše z těla, (2) motiv důvěry v (logickou) řeč a (3) možnost mocí této řeči lidskou duši formovat. Co předcházelo tomu, než se tyto věci staly samozřejmými?
(1)
Evropské písemnictví zahajují tzv. Homérovy eposy, zapsané v 6. století před Kristem, známé ale už minimálně o století dříve a zachycující události konce doby bronzové (dobytí Tróji cca roku 1184-). Představu jednotné duše a těla bychom tu však za života hrdinů hledali marně; člověk se stává duší (psýché) až posmrtně a „tělem“ se označuje výlučně mrtvé tělo. Živý člověk funguje dík jakýmsi „psychickým orgánům“; Homér tedy krom jednotnosti duše a těla nevnímá ani rozdíl mezi nimi.
Abych to zkrátil, dělení duše/tělo se poprvé ujme u lékařů (v textech Hippokratovského korpusu), ale jen k účelu přesnějších „diagnóz“; léčba samotná cílí na celého člověka. Podle jednoho z předchůdců filozofie, Démokrita, se už ovšem lékařství věnuje pouze tělu, zatímco „moudrost zbavuje duši vášní“. Svým postojem tak předvídá vznik konkurenčního léčebného oboru (filozofie), kdy (v jeho případě), nepůjde jen o zdraví, ale navíc o štěstí. Předpoklad duše odlišné od těla (a zpravidla duše > tělo) je v případě athénských sofistů už zcela samozřejmý.
(2)
Co se týká předsokratických myslitelů (Thalés, Hérakleitos…), naše představy o nich máme navěky nešťastně zkreslené vinou neporozumění těch, kteří nás o nich – naštěstí! – informují… Kdybychom chtěli slovíčkařit, tenkrát se vlastně ani „nemyslelo“ (myšlení bylo čímsi vnějším, od bohů), šlo spíše o „vnímavost“, o zkoumání společného světa.
Básníci tlumočili zjevnou pravdu (dokud lidé jako Simónidés z Kyu neprohlásili, že oni inspiraci nepotřebují; umění se zúžilo na „tvůrčí řemeslo“ a ve prospěch krásna se náhle mohlo i lhát). Výsostného výrazu dosáhla v lyrice tzv. nouze (nejvíc u Theognida) – rys patrně celé řecké archaické kultury – nouze jako neschopnost nejen vůči nárokům bohů, ale už vůči naplnění svých vlastních tužeb! Nouze jako uvědomování si svých mezí (i tak se dá číst slavný delfský apel „poznej sebe sama“), či dokonce i nouze jako princip dynamiky věcí (Anaximadrovo bezpráví?), nouze – Amechania – příbuzná lásky.
A reakcemi na nouzi, na její naléhavost, mohla být jak záliba v náboženských neobvyklostech (např. reinkarnace), tak rodící se sofistika. Pravdu jde náhle myslet. Lidskou řečí a její logikou lze vědomě uchopovat věci nadlidské, ba i nadbožské. Stojí za to zmínit slavné zlomky od Parmenida (zachované ve verších!), které patrně vymaňují „myslící řeč“ ze sféry zkušenosti a smyslového poznání ke skutečnému (jedinému, bezrozpornému) bytí. K bytí logických kategorií. A k dějinám dialogů, dišputací, polemik…
(3)
Jestliže už lékaři zdůrazňovali terapeutickou roli kultury, pak ve Chvále Heleny od sofisty Gorgia (textu ryze argumentačním, proč není zlá Helena zlá), se už přímo vyskytuje také moc řeči vzhledem k duši (řeč jako farmakon, tj. lék i jed). Tento posun se tedy udál v rovině sofistiky (předstupni sókratovské filozofie), která vyrostla v opozici vůči lékařství a procesem „vykloubení“ řeči z jejích „lidských mezí“ se postupně mohla vymezit i vůči pravdám básníků, mystiků, bláznů, zvířat či lidí jiných kultur…
Ω.
Je vzrušující – při své omezenosti – zkusit se podívat na dějiny filozofie jako na příběh. Příběh o možnostech lidské řeči. Narodil jsem se do století, kdy je dost dobře tato podívaná možná. Filozofie přestává být naukou o Jsoucnu, Bohu, Rozumu, Pudu… A s obratem k jazyku (a s pádem tzv. metafyziky) se stává naukou o Řečech o tom všem. O řečech vedle jiných řečí. Láskou k jedné z moudrostí.
Z hlediska platónské filozofické tradice to může působit jako grandiózní úpadek. Z hlediska jejích mlhavých počátků máme to krásné štěstí znovuobjevovat své meze, meze sebe sama, svoji řeč. A jsme opět blízko této mlze počátků, neboť logická jasnost věcí nás oslepila.
/Na motivy studií H. Bartoše: Očima lékaře
a Z. Kratochvíla: Mezi mořem a nebem/.