„Tělo truchlí, hle, a já přečetl všechny knihy.“ (Mallarmé)
Má-li být literární kritika ještě k něčemu, pak ať je svobodná, průbojná, zoufale prahnoucí po plodech ze stromu velkých setkání (třebaže s přízraky)… K čemu kritik, co nezmění můj pohled na svět, či aspoň na knihu? Jasně, takové ideály působí vedle praxe leckterých literárně-kritických rubrik jako Ježíšek v reklamách na dětské plíny. Mé ideály ovšem nezestárnou, dokud existují kritici à la Harold Bloom, 1 z těch nejznámějších v dnešních USA.
Rozklad literárních studií?
Bloomovy „kanonické eseje“ podtrhuje závěr až learovsky truchlivý. Zatímco na prahu akademické kariéry se Bloom potýkal se všeobecnou posedlostí kritikem-křesťanem T. S. Eliotem, kterážto naštěstí odezněla, důsledky nynější tzv. balkanizace literárních studií považuje za ničivé už nezvratně (a skutečná kritika přežije nejspíš jen mimo školy).
Tento stav přičítá tzv. kulturálním studiím (viz profesůrci komiksu, hip-hopu, televize) a vlastně všemu, co zastřešuje pojmem „škola resentimentu“ (česky „pozůstatku dřívější křivdy“). Sem patří mj. feminizmus, multikulturalizmus, psychoanalýza, ale taky francouzská filozofie 20. století. Bloom přiznává těmto „způsobům myšlení“ případné společensko-prospěšné cíle, nicméně docela přesvědčivě odhaluje jejich zkázonosné limity při výkladu uměleckého díla.
Kánon přežívá Chaos
Co je tedy uměním podle Blooma? Zaprvé odpovím konkrétním obsahem jeho Kánonu. Bloom třídí autory, kterým se věnuje podrobněji, dle 3 věků (přičemž volně vychází z koncepce dějin G. Vica):
- Věk aristokratický (Shakespeare, Dante, Chaucer, Cervantes, Moliére, Milton, S. Johnson, Goethe).
- Věk demokratický (Wordworth, J. Austenová, Whitman, E. Dickinsonová, Dickens, G. Eliot, Tolstoj, Ibsen)
- Věk chaotický (Freud, Proust, Joyce, Woolfová, Kafka, Borgess, P. Neruda, Pessoa, Beckett).
Jak psát po Beckettovi, toť velká otázka dneška; Bloom spekuluje o možném nástupu nové „teokracie“, posedlé asi spíše obrazy a zvuky, nežli psaním. (Kánon má navíc druhou, slabší, část, rozsáhlý výčet kanonických knih vůbec, avšak vybraných spěšně a nedůsledně. Jej zde pomíjím).
Četba jako překročení hranic
Zadruhé, abstraktněji – proč kánon? Člověk dříve zemře, než by přečetl všechny knihy světa. A skutečný kritik podle Blooma kánon nerozšiřuje, nýbrž stvrzuje jeho pravé důvody („kánon tvoří umělci, nikdo jiný“). 
Za důvody k výběru kanonických děl si Bloom určil „vnitřní vznešenost a vnější reprezentativnost“, nicméně hlavní roli tu, myslím, hraje míra cizosti a autonomie estetické hodnoty.
Cizostí se zdůrazňuje schopnost umění pomáhat nám překračovat naše vlastní hranice, nietzscheovská touha po životě jinde (jediné jádro Kánonu – Shakespeare – představuje naopak „domov ve vyhnanství“).
Autonomie estetické hodnoty slouží jako obrana vůči všem interpretacím, které umění redukují pouze na něco sociálního, filozofického, politického, výchovného… (a jejím jediným měřítkem je jedinec, jenž ji zakusí). Kánon má hodnoty spíše rozvracet, a pokud nás něčemu naučí, pak leda citu pro smrtelnost a vnitřní život.
Zrozeni k úzkosti
Posledním klíčovým pojmem Bloomova Kánonu je úzkost. Kánon i každé velké dílo jako výkon úzkosti. „Úzkosti z vlivu“ (viz svébytná koncepce v Bloomově stejnojmenném díle). Rodíme se do tradice, v níž lze vytvořit něco velkého jen skrze konfrontaci s tím, co bylo před námi a co nás nejprve nutně zastiňuje (umělec není „nový Adam“). Spíše předchůdci si vybírají a vytvářejí nás, než naopak (dokonce si nás vymysleli!).
„Úzkost z vlivu“, zejména úzkost ze Shakespeara, je vlastně stěžejní metodou, s níž Bloom v Kánonu pracuje. Krásně je to vidět např. v eseji o Freudovi: „Každé freudovské čtení Shakespeara je nutně omezené, proč tedy nečíst Freuda shakespearovsky?“ Načež se Bloom snaží dokázat, že Freud vlastně „vůbec nic nevymyslel“, pouze „přeložil Shakespeara do prózy“…
Den posledního soudu
To by stačilo. Kdo jste na základě anotace očekávali něco jiného, a přece jste dočetli až sem, budiž vám útěchou Bloomovo krédo o „lásce k četbě“ z pera V. Woolfové:
„Vždyť ale kdo čte proto, aby dosáhl jakkoli žádoucího cíle? Což některé věci nečiníme jen proto, že jsou dobré samy o sobě, a nejsou některá potěšení konečná? A nepatří četba mezi ně? Někdy se mi alespoň ve snu zdálo, že až nastane den posledního soudu a velcí dobyvatelé, právníci a státníci si přijdou pro své odměny – své koruny, vavříny, svá jména nesmazatelně vrytá do nezničitelného mramoru –, Všemohoucí se obrátí k Petrovi a zatímco my se budeme blížit s knížkami pod paží, s trochou závisti mu řekne: „Podívej, tihle odměnu nepotřebují. Nemáme jim tu co dát. Milovali četbu.“