Žena je de iure vynálezem 20. století. Po anticko-křesťansko-novověké epoše útlaku smí (aspoň v našich končinách) konečně studovat, volit i být volena, dělat zajímavější práce; už není jen „továrnou na děti“ a služkou v domácnosti, nýbrž taky-člověkem. Jasně, najdeme v dějinách Evropy výjimky, ale téměř výhradně pocházejí ze šlechtických kruhů. Jako nejlepší úvod do ducha potřeby ženské emancipace doporučuji brilantní esej „Vlastní pokoj“ (1929) od V. Woolfové (mj. v něm vypráví o Shakespearově sestře).
Ženy se vysvlékly z mužských metafor žen a samy začaly mluvit. Už to nejsou jen Múzy, nymfy, světice, femmes fatales, jihočeské selky…, ale je to Julie Kristeva, Mieke Bal, Lucy Irigaray a bude jich víc a víc! Dějiny idejí jsou právem nařčeny z „falogocentrizmu“, to znamená z upřednostňování mužského hlediska při tvorbě významů textů. Např. zmíněná Kristeva staví proti mužskému myšlení v dualizmech (Já/Ty, Duše/Tělo atp.) metaforu těhotenství, v jejímž případě vzniká „cizí“ už uvnitř „stejného“ (the other in mother). A tak dál.
Kdysi v dekadentní Paříži žila též jistá Rachilde, žena s policejním povolením nosit kalhoty, píšící z pozice mužů až zuřivě proti ženám, čímž velmi zábavně odhalila mužské předsudky (neboť dekadentní autoři se často záměrně poženšťovali, aby tak umlčeli opravdové ženství). Dnes – při troše zdravé škodolibosti – bych se naopak mohl stát panem Rachildem a nenávidět muže: Jaký ošklivý patriarcha! Tupý macho! Nabubřelý filozof! Chlípný kardinál! Fotr-alkoholik! Fotbalista!…
Zatímco v politice je zcela na místě bojovat proti předsudkům vůči nezměnitelným danostem (pohlaví, rasa, národnost…), v oblasti osobní identity – máme-li dost svobody – se netřeba jen bouřit, nebo trápit. Každý muž i žena má totiž novou možnost: hledat své „třetí pohlaví“. V teorii se z mužsko-ženského feminizmu vyvinul tzv. queer. Na první pohled se zdá, že jde výhradně o sexuální menšiny (tedy vše jiné, než jsou žena, muž a heterosexualita, někdy i než homo- a bisexualita). Ale možná, že cílem zdravé výchovy je stát se „menšinou“ se vším všudy, někým výjimečným, mimo-řádným, křesťansky „vykopat své hřivny“ (a nebýt jen kopírkou očekávaných šablon). Právě sexualita je dnes jednou z nejvýraznějších potencí člověka a byla by škoda se v ní nenajít.
Buďme rozvratní a noví! Buďme queer.