„Ó Týdeovče, ty z Řeků největší reku / že jsem nemohl tenkrát, tam na širých planinách trojských / padnout a pravicí tvou tam ukončit statný svůj život…“ stýská si Aeneas hned ve své první replice, jakmile jeho loďstvo roztančí bouře. Dále opakovaně pláče nad zesnulými (posádka; kormidelník; otec; jinoch, jehož zavraždí…), pláče při vzpomínkách na Trojskou válku (při prohlídce obrazů, při vyprávění o ní), pláče při setkáních s dušemi zesnulých (manželka, milenka, otec) i s lidmi, kteří překvapivě žijí (přeživší Trojskou válku), pláče i při loučení (titíž či milenka, kvůli bohu)…
Jindy se rozhněvá a vraždí jako ďas i ty, co jej prosí o milost, jindy se strachuje o svou rodinu, jindy kašle na vládu a oddává se „mrzkým chtíčům“ s ženou, jíž velmi tvrdě opustí, a také se velmi často choulí v modlitbách… Až by se Míra Dušín podivil: Hrdina a tolik slabostí?
Vergilius se ale takto netáže, když líčí osudy svých postav, a ne neprávem Sylva Fischerová nazývá jeho soucitný postoj „slzami nad věcmi tohoto světa“. V tom tkví síla jeho umění (a schválně zde pomíjím Vergilia coby ideologa Augustovy éry, „křesťana před křesťanstvím“ či legendárního čaroděje, byť tyto přívlastky mají svou relevanci…).
Hrdinstvím jakoby upadá morálka konvencí ve prospěch morálky osudu, odvahy, nebezpečí (i když takto konvenčně to právě říci nejde).
Aeneas je příkladem hrdiny „proti své vůli“. Opouští Trojskou válku, ztrácí ženu, otce, milenku; bůh jej odsoudil k žití. Bůh, totiž stoicizmem prostoupený Iuppiter, dnes už sice nepůsobí jako věrohodný garant osudového úkolu, nicméně i nadále můžeme nahlížet svůj život jako úkol, jako něco nadosobního. I v dobách mas je prostor pro hrdinství, sic malé (či „není malých hrdinství“?). A možná je na čase chápat pláč někdy i jako projev síly…
„Žijte tu blaženi štěstím, váš určený osud je splněn,
nás však honí hned sem, hned tam náš neblahý osud,
… tentýž osud, v svých duších v jedinou Tróju
spojíme – …“
/Citováno dle Aeneis v překladu Otmara Vaňorného, Praha: Svoboda, 1970/