TEORETIK1: Nevím, co to je „současná česká poezie“, a tak budu chvíli něco brblat (pravil sofistikovaněji). … Ročně se vydá 200-300 sbírek. Vydat sbírku může kdokoliv, ve vlastním nákladu za cca 7 000 Kč, dokonce i renomovaná nakladatelství mívají ve zvyku se ptát, zda máte sponzora. Většinou se pořídí 200-250 výtisků. Poezii čtou převážně básníci, sem tam kritici, učitelé a studenti literatury (zvláště jsou-li básníky či kritiky). Naše ghetta se zužují a utužují. Pozoruji jakousi únavu.
BÁSNICKÁ VLOŽKA: (něco o ořeších).
TEORETIK1: Mezi trendy patří nadužívání laciných symbolů (srdce, hvězda, strom…), básník by se měl napřed ptát „jak to vypadá a co to žere?“. Vázaný verš se téměř vyčerpal, chybí i velké žánry. Z pocitu „vše už tu bylo“ se hodně básní o ztrátách, neschopnosti se vyslovit nebo o návratu ke kořenům. Nemáme výrazné literární skupiny (vyjma Fantasíe a Psího vína). Na ministerstvu si nevíme rady s tím, komu dávat granty.
BÁSNICKÁ VLOŽKA: (něco o hrdosti).
TEORETIK2: Nejsem teoretik a nemám rád generalizace, raději hodnotím konkrétní knížky (= předmluva k teoretické generalizaci). V básnění dosud přebývá potřeba se ptát. Nicméně před otázkami typu „Co se děje a kdo jsme?“ poezie spíše utíká. A když neutíká (viz Psí víno), kvůli šokantnímu verbalizmu vůbec nic neřekne. Jako pozitivum u některých autorů hodnotím, že aniž ví, co říci, oplývají přirozeným sebevědomím. Problém je, když se poezie stává záměrně nesrozumitelnou (a básníci tak ztrácejí cestu k sobě).
BÁSNICKÁ VLOŽKA: (něco o travestii).
TEORETIČKA1/3: Také nejsem teoretik a myslela jsem, že budu jen poslouchat. Hmmm. Já věřím, že dnes máme spoustu velkých básníků, kteří přesně říkají, co se děje a kdo jsme. Například ………………., nebo ……………., ale taky ……………….. . Doporučuji vám svoji antologii (či ontologii?) Nejlepší české básně!
(smích? Aplaus?…)
KOMENTÁŘ: Kvůli víře ve světové umění, jež překonává věky, jsem dosud choval vůči všemu „českému“ a „současnému“ až politováníhodnou averzi. Trio Harák, Štolba, Martínková-Racková mě bohudík přesvědčili, že buď žijeme ve zlatém věku zrovna teď, anebo (jak se to zdá spíše) že poezie dlí u cesty co Baudelairova mršina, která si se sebou pro hnilobné kóma neví rady. Ještě dýchá, ač Godot nepřijde, ve zvratkách balastu vydechuje poslední známky lidství…
Nechme ji umřít. Má-li poezie zůstat, zjeví se jinak, v podobách svého traumatu – dětská, zdravá, šťastná, vzletná, věřící… A míním-li to vážně, nebo jako vtip, nechť napoví čas.