Reklama
 
Blog | Ondřej Macl

Ozvěna temného rytíře

 

O rozumnosti víry, o čáře fikce/skutečnost a taky – srdečně – o Ježíšovi z Gothamu (adagio na velikonoční téma).    

 

„černá jsem, a přece půvabná … že mě tak ožehlo Slunce“. /Píseň písní/

 

Cítím, že v běžných diskuzích o duchovních věcech dosud převládá jistá skepse vůči Tajemství. Naprosto chápu skepsi vůči duchovním institucím (jakož vůči všem institucím; univerzitám, soudům nebo médiím – je údělem každého z nás, abychom neúnavně střežili jejich věrohodnost). Co nechápu, je mentalita „vím, jak se věci mají“, která odtíná životu koule dobrodružství.

Reklama

 


Hovoří se o dědictví komunistické propagandy (třebaže jádro marxizmu je neskonale duchovní, viz příběh o vyvoleném proletariátu, který vítězstvím v třídním boji završí dějiny lidstva).

Hovoří se o vědě a přírodních zákonech (ačkoli filozofie vědy 20. století výrazně zpochybnila poznání a rozum, ostatně velké objevy – baterka, Trója, penilicin… – jsou často dílem náhody, intuice, překročením daných zákonů).

Hovoří se o psychologii (jejíž terminologie se nezdá být uspokojivá. Označíme-li „víru v něco“ jako pouhou projekci, pak její iluzivnost je nahlodávána např. Pygmalion efektem, podle něhož měníme okolí silou svého očekávání. Kdyby tutéž třídu vedla učitelka s vírou, že děti jsou blbci, její učení napáchá o dost více reálných škod, než kdyby k nim přistupovala s vírou v jejich talenty).

Spíše si nejsem jistý, zda vůbec existuje nějaká hranice mezi falší a skutečností, a pokud bych ji připustil, pak leda v různosti lidských „srdcí“. Prožil jsem skutečnější chvíle při četbě vzrušující knihy, než během formální rodinné oslavy (proč by tedy nějaký román měl být méně reálný než dědeček?). Alternativní úvahy by vedly někam k jungovské skutečnosti jako „toho, co působí“… Ale nejdu hloub, jdu jinam:

 

Křesťanství nabízí jeden z příběhů o Tajemství světa. Příběh, který jsem o loňských Velikonocích prožil nejcitelněji – k vlastnímu překvapení – při zhlédnutí batmanovského trháku „Temný rytíř“. Vtírala se mi představa: Batman jako Ježíš, Harvey Dent jako Člověk, Joker jako Smrt a Zlo. Ježíšovská oběť za člověka, který ho zradil/zapřel. A rytířovo triumfální vzkříšení – v dalších dílech? Anebo ve tmách jeho žáků (Luther, Nietzsche, Chávez…)? 

Je otázkou sporů, kdo byl v historii spíše apoštol a kdo spíše farizej, kdo Jidáš a kdo Petr. Soudy přenechám jiným; sám v sobě nosím obojí (tak jako Harvey Dent má dvojí tvář). A vždycky nakonec umřu (ani katolický katechizmus – ač operuje s věčností – už nevěří na ráj a peklo jako na posmrtné odměňující prostory; peklo zhruba znamená „neschopnost milovat“).   

Věříte v srdce? Zajisté nemyslím ten řepovitý orgán v hrudníku, ba ani symbol romantického ozvláštnění životního pohodlí, ale – co vlastně? K čemu ta závratná metafora slouží? A má smysl pro ni případně i trpět, bouřit se, „ztrácet rozum“? –

Vím jen, prý – jakmile se jí upíšete, už vás nepustí.