Antikou se mínívá něco starého. Přitom namátkou od Péguyho víme, že „Homér je dnes ráno nový a svěží – a nic nevypadá tak staře a unaveně jako dnešní noviny.“ To samo o sobě přestává být (prezidentským?) bonmotem, jestliže zvíme, jakou silou se četba bájného krále básníků projevila ve vrcholné básni Jana Křesadla, vlastním jménem Václava J. K. Pinkavy (který sám sebe důvtipně stylizuje do role pouhého překladatele starořeckého originálu).
Příběh, ač blížencem Odyssey či Argonautů, se překvapivě – po čapkovském úvodu – odehrává v žánru sci-fi. Tajemství vesmíru spočívá v jediné ovci, jíž se zmocní chlípný zloděj Mandys, a celý epos navenek vypráví o snaze posádky kapitána Nema získat ovci zpět. Tato snaha je rozčleněna – opět homérsky – do 24 zpěvů, které nejčastěji zachycují návštěvu nějaké planety, historii jejích exotických obyvatel + mini-příběh návštěvou způsobený.
Křesadlova fantazie není přitom svévolná, nýbrž se nezdráhá různé budoucí záhady logicky objasňovat pomocí nukleárních bomb, genetického inženýrství, strojů času… Jindy zas pointu nahradí obměna klasického mýtu (princezna vězněná drakem, země žen, utopie…), stranou nezůstávají ani časové narážky například na Máchovy nadržené deníky.
Epiku opepřuje obscénnost všeho druhu (Křesadlo-psycholog mj. pracoval na Ambulanci pro sexuální deviace) a nepopírám, že jsem se občas přistihl v pochybách, zda náhodou nečtu úplnou pitomost. Jde o typ knihy, kdy jsem o její smysl musel bojovat až do poslední stránky (jako u Odyssea Joycova). A smyslu jsem nakonec dostál, aspoň pro sebe; nazvěme to „kanonickým překladem“.
Ve vší stručnosti: Nejde jen o překlad řečtiny do češtiny, ani o auto-stylizaci Křesadla do překladatele či Pinkavy do Křesadla, ba ani o odkaz jedné z hlavních postav – vesmírného skunka Franty, který zná milion jazyků… Respektive tohle vše se postupně poskládá v kolosální báseň o tvůrčím aktu coby překladu mimo-zemského. O zkušenosti tohoto cizího uvnitř vlastního těla. O možnosti stát se médiem pravdy (a nikoli jen stíno-hrou), která nás chtě nechtě překonává, drtí, osvobozuje… Až dokud magická ovce dýchá.
„Poslední věru jsem já z těch (řeckých) příjemných pěvců,
zpěvem co plnili zem – zhynulé pokolení.
Zemřely Músy a zemřel už také Apolón jasný
přemožen Křižovaným – jediný zůstal jsem já.
Pouhé z nich staly se stíny; a moje vydutá forminx
stín je, a když na ni hrám, z mlhy jen trsátko mám.“