Reklama
 
Blog | Ondřej Macl

K relevanci morálního posthumanizmu

„Jaké to je zradit vlastní rasu?“ ptá se padouch-člověk v osudném souboji trháku Avatar, krátce než zemře. I takto vypadá pronikání slovníku jednoho z výrazných emancipačních proudů současnosti na plátna mainstreamové kultury. Tentokrát již nejde jen o lidská práva sexuálních, etnických či náboženských menšin, nýbrž o emancipaci nelidského. 

Z důvodu vzrůstající devastace planety se terčem kritiky stává člověk obecně. Jestliže se ovšem různorodí kritici (biocentrici, ekocentrici, teocentrici atd.) více méně shodnou na společném terči, je o to zajímavější sledovat nesouladné tápání, kterak zasáhnout i něco jako srdce a vyjít cestami nového. Svůj následující příspěvek koncipuji jako vír podnětů na dané téma, zasněně otevřený reakcím.    

Dvojí riziko morálky

Jestliže postmoderní obrat lze při vší zkreslenosti chápat jako obrat morální (od Osvětimi k pluralitě), pak totéž se týká i obratu od člověka-humanisty. Neméně morálně se nejednou konstituoval již samotný humanizmus, jestliže hájil hodnotu každého člověka proti všelijakým mocenským výsečím. V našem případě je však morální označení problematické hned ze dvou důvodů: zaprvé sama morálka v tradičním smyslu se z hlediska nelidského stává amorální, jelikož utvrzuje svrchovanost člověka coby jediného, kdo disponuje svědomím a svobodnou vůlí (tudíž s radostí vítám diskuze na prvních stranách Filosofického časopisu, které se přehodnocením morálky zabývají), zadruhé slovník morálky operuje často příliš jednostranně s instancí strachu a viny (za všechny příklad kultovního snímku Earthlings).

Reklama

Mystici a trollové

Matěj Hollan (nahoře) v hlavní roli Kiseljovovy přelomové inscenace Wagnerova Parsifala. Zdroj: www.kiseljov.netJako návrh jiného slovníku uvádím slovník současné mystiky, jak ji zastává například svérázný teolog stvoření Matthew Fox. Slovník zdůrazňující mj. účast na světu jako celku, význam umění (coby materializace zakoušení božského), soucit a úžas, bytostný nedualizmus či pohled globálního ekumenizmu. V Česku zatím z mého pohledu převažuje oproti mystikům mentalita trollů. Oba tyto póly jsou asi nejvýstižněji ztělesněny ve dvojici kamarádů z brněnské muzikologie, extatického tvůrce Vladimíra Kiseljova a občanského aktivisty Matěje Hollana. Zatímco geniální Kiseljov, který si již vydobyl uznání evropských wagneriánů, dnes nabízí své služby papeži, Dalajlámovi či patriarchu Kirillovi, aby svým uměním propojil odlišná náboženství a „spasil svět láskou“, političtější Hollan na sebe upozorňuje vedle boje proti hazardu především recesistickými aktivitami na adresu moravských mocipánů (viz projekt Žít Brno). Jestliže Kiseljov prosycuje veřejný prostor krásnými a duchovními formami, pak strategie Hollanových ovcí se obvykle vyznačuje dekonstrukcí společenské Hlouposti a Lži. Samozřejmě i troll je tvorem užitečným, nicméně jeho mez je vytyčena tam, kde maska, kterou dekonstruuje, srůstá s tváří (v případě mystiků tkví navíc maska až za tváří, coby ono záhadné médium, na které se mystici tak rádi různými jmény odvolávají jako na zdroj své řeči, který pouze „promlouvá skrze ně“).

Pryč s hierarchií zvíře-člověk-bůh

S přehodnocením morálky souvisí i apel na přehodnocení člověka. Kunsthistorik Panofsky chápe genezi humanistického pojetí člověka definovanou na jedné straně hodnotou (ve vztahu k nižšímu zvířeti) a na straně druhé omezením (ve vztahu k vyššímu Bohu). Podobná hierarchie stavící Boha a zvíře proti sobě, na opačné strany téhož spektra, je však již nemožná. A snesitelnější k dané definici se nezdá být ani čtení člověka jako nějakého bohozvířete, jsou-li konotace obou slov zatíženy vzájemnou protichůdností.

Nelidské jako pozitivum

Jaro P. Haase, Arcimboldova epigona, umístěné v newyorkské botanické zahradě. Zdroj: www.startribune.comZvíře i bůh se sotva kdy vymaní z pozice ticha v lidské řeči, tudíž se protentokrát spokojím s označením nelidskosti jako toho, co je třeba integrovat do „hodnoty“ člověka rozumného (což ale nakonec nepůjde bez hledání nového zacházení s lidskou řečí). 20. století již ostatně nabídlo několik projektů, které tradiční lidskou hodnotu přinejmenším výrazně podkopaly. Namátkou zmiňuji Freudovu teorii nevědomí či Bataillovo pojetí erotizmu. Umělci nelidského by pak mohli být v hudbě mimozemský J. S. Bach, v poezii J. Milton (zvláště za pasáže Ztraceného ráje před stvořením člověka), v malířství kupříkladu Arcimboldo (za rozrušování antropomorfních tvarů). Zároveň v současnosti trvá obliba integrace nelidského přímo do uměleckého díla (viz J. Cage, land-art, site-specific…). Není od věci, že literární kritik H. Bloom ve svém Kánonu západní literatury očekává, jakkoli problematicky, s Beckettem konec demokratického věku (v dějinách literatury), přičemž z následného chaosu se podle Blooma (a spíše k jeho nelibosti) ustaví nový věk teokratický.      

Jak mít rád Václava Klause?

„Nemáte rád lidi!“, vzkázal v létě 47násobný čestný doktor V. Klaus 1násobnému profesoru J. Kellerovi v reakci na jeho poznámku k prognóze o postupném vymírání lidské populace, jíž Keller zhodnotil slovy „vcelku dobrá sláva“ (pokud se tak lidé sami rozhodli v zájmu jiných hodnot). „Mít rád lidi“ nicméně již nesmí znamenat mít je rád na úkor něčeho Jiného (jak to pohádkově kritizuje Avatar; sám Klaus se navíc omezuje na lásku k vlasti proti lásce k světu). Mít rád lidi – včetně člověka Klause – ať od nynějška znamená usilovat o novou lidskou milováníhodnost (z pozice nové, biofilní morálky? Srdcem nelidského?…), i kdyby nás lidé sami chtěli – jménem humanizmu – zavrhnout.        

Autor není člověk.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama