Reklama
 
Blog | Ondřej Macl

Gilgameš bez Enkidua

Jedno, Mnohé, Dva; aneb Co si dnes počít s věčností... 

Povzbuzen mocným dojmem ze snad nejstaršího dochovaného eposu historie bych zde rád povšechně načrtl tři různá pojetí věčnosti – než umřu – s nimiž se potkávám ve svém životě. Obrazně by je šlo vyjádřit kupříkladu takto:

Zaprvé mám na mysli představu o nesmrtelnosti (jedinečné) duše, jak o ní asi nejvlivněji učí křesťanství (ovšem spadala by sem i reinkarnace), prozaičtěji by mohlo jít o snahu zvěčnit své jméno nebo dílo. „Ruku chci přiložit k dílu … a věčné jméno zajistit sobě,“ volá Gilgameš nejednou a toto poselství v eposu nakonec i převládá, v souvislosti se stavbou městské hradby. Mimoto existují slavné příběhy o nesmrtelném tělu (žid Ahasver, Čapkova Věc Makropulos, Spielbergova A.I. Umělá inteligence…) atd.           

Jinak, zdánlivě opačně, smýšlí v hovoru s Gilgamešem šenkýřka Siduri: všichni lidé jsou smrtelní, tak to přijmi a raduj se ve dne v noci! Vzhledem ke křesťanskému pojetí duše nabízí přesvědčivou kritiku G. Bataille v díle Erotizmus, když nastoluje myšlenku „kontinuity bytí“, z níž jsme se (my, lidé) vymanili prací a systémem zákazů v oblasti smrti a sexu, nicméně skrze smrt s ní opět (neosobně, ba dionýsky) splýváme. Věčná jednota na úkor vlastní jedinečnosti.

Reklama

Třetí pojetí, proti němuž působí předchozí dva odstavce jako dvě strany téhož a které mě osobně zajímá nejvíc, se v eposu vyskytuje pouze náznakem – v postavě Enkidua. „Zachraň mne, příteli můj! jsem zavolal, ale tys mne nezachránil, neb jsi se bál“, umíraje vykládá Enkidu Gilgamešovi předzvěstný sen. Ale jak může Gilgameš svého největšího přítele ‚zachránit‘? Nemůže… Tak jaká věčnost?

Vraťme se opět k Erótu, ne však jako k bataillovskému porušování zákazů, jako spíše k barthesovskému punctu, laicky řečeno – k (vlastnímu, nesdělitelnému) momentu prostřeleného srdce. V deníku filozofa R. Barthese psaném po smrti matky se naléhavě proplétají tyto pozice: zaprvé ho zcela nezajímá jakákoliv individuální věčnost, zadruhé ale nemůže ani věčně zmizet (např. spáchat sebevraždu) – zmizela by v něm i maminka.

Trýzeň Gilgameše bez Enkidua je ohromující (téměř orfeovská), ale až k tomuto uhranutí, v němž není smíru, se – v epoše bez Eróta – nevzedme. Zato známe jiné pozdní příběhy: Polluxe bez Castora (z Ovidiových Proměn), Nísa bez Euralya (z Vergiliovy Aineady, tuším dle homérské předlohy a v nepočetně dalších variacích) atd., kdy přeživší pohrdne vlastní záchranou  – pro Druhého (ať už oba zemřou či jsou zvěčněni, to je jedno; nejde o kalkul, ale o gesto, o gesto pravdy jako té, za níž má smysl dát i život). Jako by se křesťanská duše zřekla ráje z lásky k  tělu, které umírá…

Podobně o věčnosti hovoří – a tím se (neuspokojivě!) rozloučíme – i klaun filozofie S. Žižek na příkladu buchenwaldského příběhu z pera J. Semprúna: „…viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni zmrzli … uprostřed přežilo osmnáct dětí. Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jenom dvě. Jeden hošík šestiletý, druhý čtyřletý. Aby se dozorci pobavili, pustili na ně psy. A stalo se to, že tito dva hošíci začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Druhý hoch se k němu vrátil a chytil ho za ruku. A v tu chvíli je dostihli psi a zabili. Ale Semprún velmi krásně říká: ‚Jejich ruce se spojily na věčnost‘.“

(in Humanizmus nestačí, Praha: AV ČR, 2008, s. 27)

1 + 1 = 3

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama