Reklama
 
Blog | Ondřej Macl

Dvojí smrt matky

 

Mezi prsty mi protekla celá poušť básnických sbírek; přičemž poezie, která má moc „pohnout srdcem“, v nich chyběla (a jak jsem se snažil ji tam najít!). O to víc mě dojímá, že jsem Ji nalezl až tam, kde bych to absolutně nečekal – totiž v poslední teoretické eseji Rolanda Barthese „Světlá komora: vysvětlivka k fotografii“. Vysvětlím, proč…

 

Ano, Roland Barthes mi byl dosud spíše sympatický, zvláště dík svému bouřlivému vývoji (kdy „pohřbil autora“ a pak se k němu pokorněji vracel či kdy od všech odstínů šedi sémiologie ulétl až k duhám „rozkoše z textu“). Zároveň jsem si od něj držel odstup, jakož vůbec od francouzské filozofie 20. století. I „Světlá komora“ začíná v jejím podezřelém duchu; banální střídá zatemnělé, vzpomínky, spekulace, svévole („nerozumím tomu, třebaže autor není hlupák. Jsem hlupák?“ – parafrází Barthesova výroku).

Ano, teoreticky se zde přece jen vyjeví nové a výjimečné postřehy (Barthes byl veliký; ne náhodou se jeho laická poznámka stala, po ostré kritice, jedním z nejcitovanějších fotografických textů vůbec). Nejsem však úchyl ani génius, aby mě dojalo jen sémě intelektu. O čem chci psát, to se zde namane jakoby mimochodem, zato však s takovou citovou silou, že věda nevěda zapadne do foayé; na scénu přichází, zmocní se jí – duch Barthesovy matky.

„Jednoho listopadového večera nedlouho po smrti své matky jsem pořádal fotografie. Nedoufal jsem, že ji tu ‚znovu naleznu‘, nečekal jsem nic od ‚těchto snímků určité bytosti, před kterými si ji připomínáme mnohem hůře, než kdybychom na ni pouze mysleli‘ (Proust).“ (s. 59) A jinde: „Poznával jsem ji podle rozdílů, nikoli podle podstaty. … Říci před tímto snímkem ‚to je skoro ona!‘ bylo pro mne drásavější než říci před jiným: ‚To vůbec není ona.‘“ (s. 61) Či do třetice: „Byl jsem sám v bytě, v němž zemřela, a pod lampou jsem prohlížel jeden její snímek po druhém, vracejíc se do doby, kdy jsem byl s ní, a hledajíc pravdu tváře, kterou jsem miloval. A objevil jsem ji.“ (s. 62)

Reklama

Ano, bylo jí pět, hrála si s bratrem u zábradlí tzv. Zimní zahrady, ztělesňujíc „dobrotu, jež od počátku a napořád utvářela její bytí, aniž ji od kohokoli zdědila“ (a jaké násilí – parafrázovat něco napsané tak laskavě, cele a přesně, vzdor slzám v očích!). Týmž dítětem se mu stávala i v čase umíraní, kdy o ni pečoval, kdy – vzdálen všemu světskému – „žil v její slabosti“. Z té zázračné fotky (a z toho zdvojení nenahraditelné ztráty) pak Barthes vyvozuje celou esenci Fotografie („toto bylo“), za což zmíním jen odvážnou domněnku o možné souvislosti mezi fotografickým boomem a moderní krizí smrti:

„Smrt přece musí někde ve společnosti být; není-li již (anebo jen slabě) v náboženské oblasti, musí být jinde: možná v tomto obraze, který vytváří Smrt, když chce uchovat život. Fotografie, která je současná s ústupem rituálu, by pak mohla korespondovat s pronikáním asymbolické Smrti do naší moderní společnosti, Smrti, která je vně náboženství, vně rituálu: je to jako prudké ponoření do Smrti literární.“ (s. 82)

Ne, nehodlám tu polemizovat, ani dál oklešťovat původní (běžte a čtěte!). Snad ještě dodám obecněji k umění: jeho obrovskou příležitost cítím v návratu k tématům; a to nejen v rovině vzdělání (i když to taky!), ale především k otázkám existence samé. Barthesova melancholická esej dokládá, že za každým sebelepším příspěvkem do pokladnice vědeckého poznání je vždycky pouhý člověk. A člověk nežije jen prací, má i nějaké city, stárne, prdí, hraje si, někdo mu umře… Máme to neposlouchat? Svádět na „vrtochy lyrického subjektu“? Naopak, jsme tady a řeč k nám patří jako naše noha, či nos. Nuž „pojďme, usmrkanci“! 🙂 A třebas ať to bolí. …

PS: Autor Barthes zahynul roku 1980 měsíc poté, co jej srazila při cestě z oběda s François Mitterandem prádelní dodávka. Matka tak zemřela podruhé, ve svém dítěti. Jeho přátelé spekulují, že nepodlehl následkům zranění, nýbrž „ztracené vůli žít“. Rozepsanou esej na jeho stolku uváděl titul „Člověk vždy selže v mluvení o věcech, které miluje“.           

/Citováno dle překladu Miroslava Petříčka, Bratislava: Archa, 1994/