Dnes už vnímejme Barthesovu tezi historicky. Šlo o pohřbení jedné z dobových koncepcí autora, totiž autora coby hlavního garanta významů svých textů. Jako by bylo rozhodující pro smysl díla, co si o něm myslí právě autor. Ne že by některé okolnosti z autorova života byly najednou nepodstatné pro pochopení smyslu jeho díla, nicméně naše čtení vždycky nutně překračuje autorovy úmysly.
Barthes pohřbil autora výslovně ve prospěch zrození čtenáře. A právě s tímto zrozením vznikla i celá řada problémů. Zatímco tzv. nová kritika se ještě úzkostlivě věnovala textům samotným, a to s odporem vůči všemu mimo ně, následný boom kritiky zohledňující čtenáře (coby spolutvůrce významů textů) se rozlétl všemi směry jak národy po pádu Babylonu/Autora:
Holland – čtení jako funkce čtenářovy identity.
Iser – čtení jako čtenářova konkretizace polotovarů a nedostatků textu.
Čtení genderová, rasová, ekologická…
Zvláště se ujal paradox, že čtenáři čtou texty a texty čtou čtenáře, přičemž čtením se rozumí cosi podivného, znepokojujícího, ba „nemožného“… (de Man, Hillis Miller, Derrida).
Dnes bych si soud o smrti autora vyslovit netroufl. Co ale tvrdit mohu, je, že roku 1980 zemřel člověk Roland Barthes. Jako autor mi však nezemřel; když listuji např. jeho Světlou komorou, je mi v tu chvíli blíže než vlastní matka. Literatura má prostě tu vlastnost vytvářet silný pocit identifikace čtenáře s postavou či s autorem. Ten se ale zjevuje jen jako přízrak, jako chybějící přítomnost v textu, jako něco „už neživého, a přece ještě ne mrtvého“.
Přízraky v tomto smyslu problematizují hranici mezi životem a smrtí (nebývá snad umění spojováno s možností nějaké formy posmrtné existence?). Zároveň působí až děsivě, když si uvědomíme, nakolik žijeme ve světě ovládaném přízraky – vždyť co jiného jsou hlasy v rádiu, postavy v televizi, celá slavná virtuální realita, ne-li říše přízraků? Odvážnější by mohli pokračovat – co je bůh, přítel, demokracie?… A každý přízrak zaniká, není-li důvod se k němu vracet.
Sám Barthes se k autorovi navrátil ve svých pozdních spisech, kdy přijal text jako „předmět potěšení“, jako „fetiš, který po mně touží“. A v jeho středu je „provždy ztracený ten druhý, autor“. Navzájem po sobě toužíme. „…(on) vystupuje ze svého textu a přichází do našeho života, nemá žádnou jednotu; je prostým „plurálem“ půvabů … v němž nicméně čteme smrt s větší jistotou než v osudové epopeji. … Je-li totiž třeba, aby se v Textu … přeci jen vyskytoval subjekt, který lze mít rád, potom jde o subjekt rozptýlený tak trochu jako popel, který se po smrti rozhodí do větru…“
